Na útěku
Slunce s ruměncem padá za hory a den střídá se s nocí. Na vysokém kopci tyčí se hrad; zalit září a obklopen lesy. Vítr tančí s barevnými vlajkami a v doprovodu hlasu trubek mocných haroldů vzdává hold světu. A tam v nejvyšší věži na balkonu někdo stojí. Žena, jak majestátní socha nehnutě se dívá na obzor plný červánku. Její spanilá tvář nedává znát nijaké nálady, ba naopak z ní vyzařuje síla a moudrost. Sytě zelený šat poukazuje na vysoké postavení a sem tam se zavlní. Žena se otočí a vejde do kruhové místnosti. Pokoj je světlý, uprostřed stojí postel s nebesy a okolo stěn jsou skříně. Vejde služebná.
"Je čas Vaše výsosti." pronese s úklonou až k zemi a v rukou drží bílé hedvábné šaty, které rozloží na postel. Mezitím se princezna posadí k zrcadlu. Smaragdové oči v líbezném obličeji lemovaného černými lokny jen září. Tvář vypadá ustaraná. Služebná drsným kartáčem pročeše tu uhlovou změť a vytvoří spletitý drdol. Princezna se nehýbá a jen upírá pohled do zrcadla. Ano. Je tomu již patnáct let co umřela královna Olivie a před rokem zesnul i samotný král. Hradní rada ustanovila datum princezniny korunovace hned jak zemřela její matka. A tak teď v den jejích osmnáctin má převzít na svá bedra osud celé země. Konec svobody a snění. Lepší královnu by jste těžko hledali. Pro svůj lid položí i život. Služebná ji oblékne do sněhově bílých šatů s dlouhou vlečkou a pak jí připne tyrkysový plášť.
"Sbohem." zašeptá princezna a pohladí svou korunku na saténovém polštářku. Od nynějšího dne na její hlavě stane královská koruna vlády a moci. Zítra už nebude princeznou.
Trůní sál praská ve švech, jak stráž, poddaní a hradní rada čekají s pohledem upřeným na těžkých vstupních dveří. Tichý šepot se mísí s křikem lidí venku na nádvoří, který prostupuje skrze kamenné stěny. Na konci sálu se mocně tyčí trůn na vyvýšeném pódiu vedle nejž stojí papež a ministranti jako na sloužení mši. Teď, ale čekají na svou novou královnu. Vedle papeže na vysokém sloupku leží zlatá koruna a vysoká okna tohoto posvátného chrámu o ni nechávají paprsky slunce lámat v duhové odlesky. Celý sál září. Naráz šum v řadách utichne a na rudý koberec předstoupí ceremoniář a do nastalého ticha mocným hlasem ohlásí:
"Přichází její veličenstvo Aurora, princezna Sehwillská!"
V tom momentě kdy dunivá ozvěna zanikne v kameni se dveře rozevřou dokořán a za bujaré fanfáry trubek vchází budoucí královna. Ulička z koberce lemována ozbrojenými rytíři v naleštěné zbroji odráží její krásu a doprovází dunivý klapot střevíců. Dlouhá vlečka šatů a pláště se pomalu sune za svou paní. Se vztyčenou hlavou dorazí na konec uličky, vystoupí do poliviny schodů a poklekne před papežem. Motlitba jazykem latinským dá panovnici boží požehnání. Poté papež vztyčí korunu vysoko nad hlavy přihlížejících.
"Z moci svěřené mi, tě korunuji na paní této země. Opatruj ji a veď k jednotě." Chladný kov položen na její hlavu stvrdí papežova slova. Dav propukne v jásot.
"Ať žije královna! Ať žije královna!" Vykřikují jedním hlasem a Aurora usedá na svůj trůn.
Však radosti bude brzy konec. Mezi lidmi se muži v maskách drali kupředu a odkudsi prosvištěl vzduchem šíp. Během okamžiku se vše proměnilo na zmatek. Ze všech stran se ozýval křik a vznikly bitky mezi královninými rytíři a maskovanými ozbrojenci. Onen šíp trčel ze zadní stěny trůnu v místě srdce. Aurora unikla jen o vlásek. Stihla uhnout dřív nežli jí srdce propích šíp.
"Musíte okamžitě pryč!" Naléhal papež, když se po čtyřech proplazil kolem královny. Ta se rychle svezla z trůnu k zemi a pokusila se dostat pryč. Nějaký chlap ji však chytil zezadu a zvedl do vzduchu. Zmítala se, ale sevření bylo silnější. Proto se sehnula a kousla neznámého do paže. Zaskučel, pustil ji a ona tvrdě dopadla na zem. Využila příležitosti a pořádně ho nakopla. Pak se zděšeně rozhlédla. Jak se pokoušela dostat ze sevření, spadla jí koruna a odkutálela se pryč. Teď se válela kus opodál. Pokusila se k ní protlačit, někdo jí šlápl na šaty a ty se roztrhly. Chyběl už jen kousek! Natáhla ruku.....ale korunu zvedl někdo jiný. Zvedla hlavu a pohlédla do šťastné tváře hlavního králova rádce. Gemor se zachechtal.
"Teď už jí potřebovat nebudeš."
"Vy! Jak se opovažujete!" plna rozhořčení a vzteku se na něj vrhla. Nestihla to. Z každé strany ji pohotově chytili dva muži a zabránili jí tak v útoku.